Tomáš Moravec (* 1985) je vizuální umělec, žije a pracuje v Praze. V roce 2012 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru intermediální tvorby Jiřího Příhody, kde od roku 2016 pokračuje v doktorském studiu. Jeho práce mohou být popsány jako „prostorové situace“ utvářené nejčastěji objektem, videem a instalací. Společné projekty s Matejem Al-Alim, Petrem Dubem nebo Romanem Štětinou prověřují různé formy umělecké spolupráce nebo kriticky zasahují do veřejného prostoru. Moravec je finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého (2008), Ceny Exit (2009), laureátem Ceny Václava Chada (2015) a Gascar Prize (2017). Jeho práce jsou prezentovány v českém i mezinárodním kontextu (Biennale Liège, BB15 Linz, Trafó Gallery Budapest, James and Audrey Foster Prize Boston, EFA New York, CCC Peking). Absolvoval rezidenční pobyty v FKSE (Budapešť, 2011), Triangle Arts Association (New York, 2013) a Studio Das Weisse Haus (Vídeň, 2013). Je autorem architektury výstav Křehké kino (Galerie mladých TIC Brno, 2012), Vzdálení pozorovatelé (GMU Roudnice nad Labem, 2015), Pravděpodobně na poli (Plato Ostrava, 2016) a venkovní instalace Schody času (Český rozhlas Praha, 2019). Od roku 2015 působí také jako pedagog na KVKTT v Hradci Králové. V posledních letech realizoval samostatné výstavní celky Poznámky o vzducholodích (KGVU Zlín, 2017), Hranice shora neviditelná (GAFU Ostrava, 2018) a Manuport (Galerie Rudolfinum Praha, 2020), související s rozpracovanou dizertační prací Krize vize.
Nouzový radarový odražeč
Trojice objektů slouží jako kotevní body virtuálního sdělení. Nad každým z nich se vznáší rotující text, prezentovaný v rozhraní rozšířené reality. Je možné ho dekódovat s pomocí mobilních zařízení, při fyzickém pohybu v okolí. Sochařské objekty jsou apropriací tvaru používaného v námořnictví. Jedná se o takzvaný radarový odražeč, jehož tvar i materiál podporuje viditelnost malých plavidel na radaru velkých lodí. Trojice vzájemně kolmých ploch vytváří ve svém středu odrazné ohnisko a dopadající paprsek signálu vrací nazpět. Drobná lodní výbava je převedena do samostatných sochařských objektů o průměru 200 cm. Jejich poziční rozmístění v parku Tour et Taxis vytváří tři vztahové linie vzdálených bodů. Podobně jako v základním konceptu celého projektu Parallels, i zde vzniká dočasné spojení několika míst pomocí tušené trajektorie. Diváci tak dotváří potřebný kontakt a komunikaci vzdálených center. Při svém pohybu čtou obsah poetického sdělení a v představách opisují trajektorii podobnou textu: přes moře, za horizont, na pevninu a zpátky.
přes moře, za horizont, na pevninu a zpátky
à travers la mer, au-delà de l'horizon, atterrir et revenir
over de zee, over de horizon, naar het land en terug